Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

Po chvilce pauzy, kdy na Tripovníku hrály prim Krátké výlety, se opět vrátíme k Cestě do Ameriky a konkrétně do dne, na který jsem se hodně těšil už od začátku plánování naší cesty za velkou louži. Pokud jste pečlivě četli předchozí kapitoly, tak zajisté víte, proč tomu tak je. Ano, na 27. září se mi v aplikaci "Ballpark" vyhřívaly tři lístky pro vstup na stadion "Citizens Bank Park" - domácí stánek "Philadelphia Phillies". Mé sympatie k nejstarší sportovní franšíze v americkém profesionálním sportu se táhnou už skoro dvě desetiletí a tento den se mi mělo konečně splnit přání, a to vidět můj oblíbený tým konečně naživo a nasát atmosféru, kterou přes obrazovky prostě nemáte šanci poznat.

Než se ale dostaneme k povídání o baseballu, je třeba si říci, že jsme navštívili jedno z nejdůležitějších měst USA, ve kterém se psala historie této země. Byla by tedy škoda strávit celý den pouze na stadionu, i když i to bych samozřejmě dokázal. Nicméně v rámci omezené doby kterou jsme na prohlídku Philly měli, jsme prošli ty nejvíce “must see” místa. Přesto naše cestovatelské tempo už od rána nebylo příliš veliké.

Obrázek: Kuchyň v pronajatém domku sloužila hlavně pro dobíjení telefonů

Mohlo by se zdát, že jsem se tuhle noc příliš nevyspal, jak jsem byl nedočkavý. Na kvalitní posteli se ale spalo velmi dobře a po armádě rozkládacích gaučů to bylo jak spaní na obláčku na nebesích. Podle dat z fotek jsem si natáhl den předem zakoupené ponožky s maskotem kolem půl desáté dopoledne. Cestovatelsky se jednalo už o absolutně nepřijatelný čas, ale bylo třeba se kvalitně vyspat a připravit. Na stole už na mě čekal batůžek NASA, ve kterém se ukrýval nově nakoupený dres, vlajka ČR, vedle láhev s pitím a nově zakoupené čepice. Před naskákáním do auta ale bylo zapotřebí vyřešit jednu podstatnou věc

Pokus o samoopravu předního skla a dopolední nákupy

Vzhledem k tomu, že další den jsme měli odevzdávat auto zpět do pobočky půjčovny v New Yorku a chtěli jsme zkusit Michalem zakoupený “zabiják pavouků”, vrhli jsme se nejdřív na naše terárko na předním skle. Dva běloši v převážně černošské komunitě kolem najednou běhají s injekční stříkačkou, žiletkou, ubrousky a čistícími prostředky na předzahrádce kolem korejské Kia Sorento - zábava, kterou tu zase dlouho neuvidí. Přibalený návod jsme si výjimečně přelouskali hned několikrát a každý krok opravdu pečlivě prováděli a kontrolovali.

Obrázek: Kam se hrabou Pat a Mat, sklo bylo skoro jako nové...

Po všech potřebných úkonech jsme nakonec vtlačili stříkačkou pavoučkovi trochu toho tekutého skla, a protože začínalo být nesnesitelné vedro, šli jsme se přes technologickou pauzu tuhnutí schovat dovnitř obydlí. Zbývalo přijít, strhnout stříkačku a žiletkou seříznout hmotu dohladka. Celá operace trvala asi hodinu a čtvrt a s Michalem jsme úspěšně mohli konstatovat, že pacient přežil a aktivita parazita se, k našemu velkému údivu, o poznání zklidnila. Jinými slovy, pavouk zhubl, a i když bylo na první pohled vidět, že se nás pokusil trefit meteorit, díra se docela zacelila a pár nožiček skelní tarantuli bylo amputováno. Ještě tak 2-3 lepicí sady a asi bychom si defektu na skle nevšimli, kdo ví.

V půl dvanácté jsme si tedy konečně zasloužili vyjet na snídaňo-oběd. Kam jinam jsme mohli jet, než do Wendy’s. Základ dne, nezdravou snídani, jsme měli během chvilky za sebou a mohli se vrhnout na malou úlitbu pro ženskou část naší výpravy. Jednalo se o nejspíše nedostatečnou náplast v podobě hodinové návštěvy nákupního domu Burlington. Do zápisu je třeba uvést, že pánská část trávila tento čas z velké míry na obřím parkovišti za poslechu španělských rytmů, ladila obrazem hokejové utkání Sparty a když obraz vypadl, namísto toho pozorovala zvláštní chování dělníků na výsuvném rameni (zřejmě pro opravu světel nebo něčeho hodně vysokého). Chvíli jsme si přišli jako při legendární honičce z filmu o Fantomasovi. Dělníci v pojízdném rameni jezdili tam a zpátky a dělali různá kolečka.

Obrázek: Přívětivější tvář předměstí Philly, ale bydlet u rušného tahu bychom nechtěli

Sparta prohrála 4:2 a ve zbytku čekání jsme se také odebrali nakupovat. U nás ale zvítězil obchod se vším neboli "Walgreens". Dlouhé regály všeho, na co si jen běžný Američan vzpomene. Například nekonečná ulička s vločkami s různými sladkými příchutěmi byla brutální. Mě však zaujala sekce s pitím. Po letech jsem objevil opět svoji milovanou zázvorovou limonádu "Canada Dry" a hned v obřím mega balení. U nás máte šanci koupit maximálně třetinkové plechovky, ale tady se na mě smála armáda poctivých dvoulitrových petek. Nejradši bych ten regál vzal sebou, ale nakonec skončilo u minimalistického řešení v podobě jedné lahve. Nemusím říkat, že se jednalo o chybu, protože její trvanlivost byla velmi malá.

Jakmile jsme se opět všichni opět sešli, vyrazili jsme do centra města. Při projíždění předměstím jsme míjeli krásné cihelné stavby a bylo vidět, že se zde nestaví pouze “papíráky” ze dřeva. Je tedy pravda, že se mnohdy mohlo jednat o imitaci, ale řadové domky vypadaly opravdu pěkně a nebýt na kraji rušné cesty, bydlení by zde bylo opravdu moc pěkné. Řeč je o silnici “Roosevelt Boulevard”, která je součástí nám už notorické páteřní US-1, kterou jsme po cestě několikrát křížili nebo měli tu čest se po ní svézt. Rovněž je součástí “Lincoln Highway” - dálnice, která jako první protnula celou Ameriku od východního až po západní pobřeží. Během kochání a focení jsme se opět podivovali značkám, které Američani s oblibou používají. Více než “obrázkové značení” se za Atlantikem využívá označení písemné. Značky typu "na červenou zastav zde" nebo "levý pruh musí odbočovat doleva" byly poměrně časté. Je tedy pravda, že pro nás byla v řízení největší změna v poloze semaforů, takže někdy nám tyhle značky rovněž pomohly si uvědomit, kde máme na složitějších křižovatkách zastavit.

Obrázek: Roosevelt Boulevard a jedna z jeho zajímavých křižovatek

Želvy ve zrádné řece, zlatá Johanka a první běh městem podle Rockyho

Oproti cestě na ubytování, jsme tentokrát mohutné dálniční dvojmostí “Twin Bridges” nad řekou “Schuylkill River” podjeli a pod starým kamenným železničním viaduktem pokračovali podél krásného širokého toku obklopeného zelení. “Kelly Drive”, tak je označena silnice, která se klikatí podél řeky a nad kterou se tyčí obří komplex hřbitovu “Laurel Hill Cemetery” nebo východní část parku “Fairmount Park”. Čím je pro obyvatele New Yorku “Central Park”, to nejspíše bude pro občany Philly “Fiarmount Park”. Stejně jako obří zeleň v srdci “Big Apple”, tak i zde jsou krásné výhledy na panorama centra města.

Nám okolí kolem řeky učarovalo natolik, že jsme si kousek od “Jahodového mostu” udělali krátkou zastávku a šli jsme si k řece udělat pár fotografií. Během našeho rozjímání v klidové části města kolem nás proplulo několik skifařů a pod našimi nohami ve vodě se koupala želva. Mám z této události dvě fotky, ale ani na jedné ji nemohu najít, ale opravdu tam byla. Že se nejednalo o náhodu, podporuje fakt, že opodál se nachází krásný maják zvaný “The Lighthouse at Turtle Rock”. Do vody za želvami však i přes zdání klidné a čisté řeky skákat nedoporučujeme. “Schuylkill River” je pověstná silnými proudy a neviditelné bakterie z odpadních vod prý nejsou také nic moc. Přítok Delaware se sice v posledních letech podařilo více ochránit před špinavým průmyslem, ale na dně toku se stále nachází plno předmětů, které do vody nepatří a mohou být životu nebezpečné.

Obrázek: Schuylkill River, ve které najdete kromě silných proudů, škodlivých bakterií také malé milé želvičky

Koupání jsme tedy nevyužili, nasedli do auta a směřovali dále do města, které v roce 1682 založil William Penn mladší. Pokud vám jeho příjmení přijde povědomé, je tomu tak, že celou oblast Pensylvánie založil právě tento známý propagátor kvakerství. “Svatý experiment”, který fungoval na principech rovnoprávnosti, tolerance a respektování svobody víry a náboženství se z našeho pohledu, jak jsme potkávali místní Američany, dost vytratil. Snaha ale byla. Už Pennovo chování k místním indiánům bylo odlišné a místo aby území získával silou, od indiánů namísto toho půdu odkupoval. Dost o tomto mladíkovi vypovídalo i to, že území vůbec nemělo nést jeho jméno. Původní Sylvania ale byla na návrh krále Karla II. nakonec pojmenována Penn-Sylvania.

Obrázek: Muzeum umění ve Philly - právě sem vždy vybíhal Rocky Balboa

Než nakousneme velké téma Deklarace nezávislosti, založení USA a Zvonu svobody, museli jsme se v rámci “Fiarmount parku” podívat na místo, které jistou formou také souvisí se zvony. Řeč je o boxerských zvonech a ikonické filmové postavě ztvárněné Sylvesterem Stallonem. Pamatujete Rockyho tréninky a závěrečný výběh po schodech, ze kterých pak byl krásný výhled na město? Přesně k těm jsme měli namířeno i my. Bez jakékoli přípravy jsme naivně mysleli, že někde kolem seženeme parkování a v klidu si schody vyběhneme a vyfotíme se u filmové sochy, která není umístěna nad schody a před muzeem umění, ale kousek pod ním v přilehlé zeleni. Ještě než jsme se ale dostali na velký oválný objezd před muzeem, obdivovali jsme komplet zlatou třpytící se sochu o křižovatku před tím. Je ostuda, že až nyní se dozvídám, že se jednalo o kýčovitou sochu Johanky z Arku - zajímavé.

Obrázek: Znáte legendárnější filmové schody?

Jak jsme se dostali na prostranství před schodištěm, Michal šikovně zaparkoval na blikačky za linkovým autobusem a já byl vyslán pro nafocení scenérie. Narozdíl od ostatních lidí, co běhali schody jen proto, aby je běhali jako kdysi ve filmech Italský hřebec, já měl k běhu úplně jiný důvod. Nechtěl jsem posádku níže stojícího automobilu ohrozit nějakým střetem s místními pořádkovými službami. Schody jsem tedy vyběhl během chvilky a musím říci, že ve filmu vypadají o dost drsněji, než je tomu ve skutečnosti. Člověk se totiž ani nezadýchá. Pravdou je, že Rocky si k nim nedojel v pohodlí korejského krasavce, ale proběhl si před tím velkou část města. Proto srovnávat časy výběhu nelze. Po rychlých fotkách včetně selfie bylo zapotřebí najít sochu boxera. Shora jsem zahlédl klikatící se frontu a i na mapě se zdálo, že by socha měla být po mé levé ruce o pár pater níže. Seběhl jsem proto dolů a předběhl celou frontu, protože fotit se soukromě s kamenným atletem bylo takřka nemožné. Zvolil jsem tedy možnost vyfotit si ji pokud možno z úhlu, kde by nebyl nikdo další. Víceméně se to po pár pokusech i povedlo a mohl jsem rychle běžet zpátky k autu.

Obrázek: Pohled spoceného rockyho na City of Philadelphia a běhající turisty

Vpadl jsem dovnitř a jak při bankovní loupeži zavelel k odjezdu. Čekalo nás projet zapeklitou dopravní záležitost “Eakins Oval” a už jsme si to pelášili po stromy lemované “Benjamin Franklin Parkway”. Cestu lemovaly vlajky všech států, na které si vzpomenete. Českou vlajku jsme objevili až na poslední chvíli u “Shakespeare Parku” při nájezdu na kruhový objezd “Logan Square”. Následoval nájezd na dálnici US-30 / I-676, která nemilosrdně protíná město. Protíná ho však o pár pater níže a fotit stavby “v přízemí” jako například “The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints” bylo takřka nemožné. 

Obrázek: Socha Rockyho ve Fairmount parku pod muzeem umění

Zde se psala historie USA, jen ten zvon stále praskal

Tou dobou jsme byli kousek od centra a historických budov spojených s nezávislostí Spojených států amerických. Kolem Franklinova náměstí jsme najeli na třídu, kde se odehrávalo to nejdůležitější. Ještě bylo třeba někde zaparkovat. Nemožné se stalo během chvíle skutečností, kdy jsme kousek od budovy televize Fox zakotvili na “Market Street”, naházeli kováky do parkovacích hodin a vyrazili na rychlou procházku do “Independence Visitor Center”, kde se dá vyfotit opět se sochou Rockyho v životní velikosti. My zde vyzkoušeli akorát kvalitu toalet a já si zakoupil malý Zvoneček svobody jako magnetku na lednici, kterou ale nyní budu mít chytře zabudovanou. I tak se ale určitě neztratí.

Obrázek: Návštěvnické centrum blízko Zvonu svobody a Indenepdence Hall

Další zastávkou měl být ale originál, který jsme si nejprve prohlédli skrze asi neprůstřelné sklo. Odhaduji podle stylu prohlídky, kterou jsme po delší odmlce opět museli absolvovat, když jsme se chtěli podívat do “Liberty Bell Center” osobně. Znovu nastalo svlékání takřka do gatí. Pravda, z pohledu Američanů se jedná o jeden z nejdůležitějších symbolů jejich historie, takže opatrnost je určitě na místě. Po lehkém zdržení se jsme z důvodu nedostatku času a velkého množství návštěvníků rychle přeskákali plno zajímavých historických fotografií a popisu historie utváření Ameriky a vběhli nakonec přímo do expozice, kde se necházel obrovský a ikonický Zvon svobody. 

Obrázek: Ne příliš kvalitní, ale historicky významný Zvon Svobody, který svolával občany k prvnímu veřejnému čtení Deklarace nezávislosti a v pozadí budova, ve které byl léta umístěn - Independence Hall

Jeho historie je také vcelku zajímavá a najdete na internetu spoustu zajímavého povídaní. Obří zvon vážící téměř jednu tunu byl už od samého začátku problémovým. Hned po jeho dovezení z Londýna v roce 1752 zvon při testování pukl. Po jeho opravě, čtěte roztavení a novému odlití, navíc nevydával zvuk, jaký si vrchnost a lid představoval. Nový kousek z Anglie, který byl následně objednán, však rovněž nebyl dokonalý, takže město najednou mělo zvony dva. Nicméně ten, na který jsme se dívali, přežil dodnes a jeho ikonická prasklina, kterou vidíte taktéž na všech upomínkových předmětech, se datuje do roku 1846 k oslavám George Washingtona. Tunový mazlík přežil i Britskou okupaci v roce 1777 a aby nebyl roztaven na munici, jak bylo tehdy běžné, byl ukryt tak, aby se pak opět mohl vrátit do dnešní “Independance Hall”. Postupem času byl ze zvonice přesunut do přízemí a po “tour de USA” nakonec skončil v nově vystavěném centru naproti přes ulici, kde jsme se zrovna nacházeli. I přes tyto problémy je zvon považován za symbol nezávislosti, protože svolával svými prazvláštními tóny k prvnímu čtení Deklarace nezávislosti a následně k důležitým akcím a oslavám.

Obrázek: Independence Hall - Překrásná budova z pálených cihel, ve které byla přijata Deklarace nezávislosti

Vyfotit si zvon bez lidí, to byl prakticky nemožný úkol a když už na mě místní ochránce zvonu koukal ve stylu, že už si zde prohlížím památku až přespříliš dlouho, seznal jsem tedy, že aktuální fotografie musí stačit a po shledání se se svými parťáky jsme opět vyšli do slunného dne. Odpočet stopek na parkování už byl na hraně nebo za hranou, takže historickou budovu Kongresu a hlavně samotnou “Independence Hall”, kde byla podepsána Deklarace nezávislosti, jsme si prohlédli zvenku při chůzi.  Pevně věřím, že ve Philly jsem rozhodně nebyl naposled. V příští návštěvě, kdy chci městu věnovat více dní, se dovnitř legendární stavby, která se nachází na zadní straně stodolarovky, určitě podívám. Pokud tedy nějakému hnutí typu BLM nezačnou kromě soch vadit i tyto symboly minulosti.

Nejhezčí radnice s obří zděnou věží a nadživotní kolíček na prádlo

Obrázek: Cihlová architektura Philly velice sluší... Oproti NY zde lidé odpadky na ulici tolik nehází nebo zrovna jeli popeláři

Naskákali jsme zpět do auta a vyrazili na prohlídku starého centra. Při průjezdu “Walnut Street” jsme obdivovali krásné malé cihlové budovy a jakmile jsme najeli na “Broad Street”, nebylo možné si nevšimnout nádherné radnice před námi. Věž vysoká 167 metrů, do kterých je započítána i socha Williama Penna na špici, je druhou nejvyšší zděnou stavbou na světě. Hezčí radnici jsem v USA dosud neviděl a myslím, že ani neuvidím. Tato kulturní památka je tedy také na seznamu pro návštěvy příští. My jsem si ji alespoň při této cestě prohlédli ze všech stran, protože “City Hall” se nachází přesně uprostřed dalšího pseudo-kruhového objezdu. Při objíždění radnice a návratu na “Broad Street” jsme ještě shlédli nevěstu s ženichem, jak naskákali do zadního prostoru obří dodávky a zmizeli v kouři pneumatik po levé straně. Po pravé straně nás pak udivil obří 14 metrů vysoký kolíček na prádlo.

Obrázek: Náherná nová radnice, ze které na město kouká její zakladatel William Penn, pod radnicí se nachází nenápadný 14 metrový kolíček na prádlo

Pouliční umění jsme následně zahlédli i na křižovatce s “Lombard Street” a v dalších uličkách. Malby na stěnách cihelných domů byly vskutku nádherné. My však hledali jiné umění. Pamatujete si ještě, jak jsem v Orlandu pro kamaráda hledal desku Kiss? Další pokus mě čekal v “South Street” umístěném krámku s deskami “Repo Records”. Skvěle hodnocený obchůdek, který byl založen v roce, kdy jsem se narodil, byl jistou volbou, že se zde deska konečně podaří nakoupit. Michal v úzké ulici hodil auto takzvaně na Pražáka a na blikačky a já opět utíkal, dnes už podruhé. Temný obchod se spoustou interpretů, na které si jen vzpomenete, nezklamal! Dokonce se dalo platit i bezkontaktně kartou a dostal jsem ještě krásnou igelitku s logem obchůdku. Až mě mrzí, že jsem si sám pro sebe nekoupil nějakou desku. Protože jsem se nebyl schopen rychle rozhodnout, jestli R.E.M. tyhle nebo jiné, nechal jsem nákup opět na návštěvy příští a spěchal zpátky do auta. Kamarád Bart ale bude mít radost, pokud desku dovezu v jednom kuse a nevyřádí se na ní třeba pracovníci letiště při bezpečnostní prohlídce zavazedel.

Obrázek: Na křižovatce s Lombard Street je krásně pomalová zeď. Opodál naleznete další pouliční umění...

Námořní vložka před vyvrcholem dne

Blížila se čtvrtá hodina odpolední a můj tep se pomalu zrychloval. Blížil se totiž čas baseballu. Než jsme se ale odebrali do sportovního centra města, udělali jsem si ještě krátkou zastávku u břehu Delaware. U břehu řeky je totiž ukotven křižník Olympia alias “USS Olympia (C-6)”. Válečná loď, která byla nasazená poprvé do španělsko-americké války a následně také působila v rámci První světové války. Vedle něj se na hladině vyhřívá čtyřhvězdičková ponorka třídy Balao z Druhé světové války “USS Becuna”. Dieselová ponorka stejné třídy jako ta, která hrála v předchozích kapitolách zmiňované komedii “Periskop nahoru a dolů”. O malý kousek dál se nachází “Penn’s Landing Historic Walk” - místo pojmenované na počest přistání Williama Penna v roce 1682. Nelze zapomenout také na obří ocelovou čtyřstěžňovou plachetnici "Moshulu" z roku 1904, která dnes slouží jako restaurace.

Obrázek: Ani na jedné z kocábek nepřiplul kdysi William Penn. Obří čtyřstěžňová obchodní plachetnice Moshulu slouží dnes jako restaurace, zbylá dvě vojenská plavidla jako vojenská muzea

Nyní už byl čas vyrazit do centra zábavy zbytku dne. Po I-95, která nás provázela už z Floridy, jsme zanedlouho dorazili na obří parkoviště sportovního centra, kde jsme o den dříve parkovali u fanshopu Phillies. V půl páté jsme vytasili QR kód pro parking, dámy nám poděkovaly, vše proběhlo bez problémů a my si mohli vybrat, jaké místo jsme chtěli. Nemusím říkat, že jsme zde byli takřka první. I tak už na parkovišti někteří fandové grilovali a popíjeli čepované pivo ze sudů. Jelikož do otevření vrátek “Citizens Bank Park” zbývalo ještě pár minut, šli jsme obhlédnout fotbalový stadion “Philadelphia Eagles” a hlavně “Wells Fargo Center”, kde se prohání místní hokejoví letci. I kdybychom si chtěli koupit něco z místního fanshopu, měli bychom smůlu. Právě zde probíhala inventura a hlavně obří balení pro přesun do Evropy. Vtipné bylo, že zrovna o pár dní později měla NHL započít zápasem v Praze, kdy v O2 Aréně hrála právě “Philadelphia Flyers” proti “Chicagu Blackhawks.” Dost mi to připomínalo situaci s Květinovým náměstím v Bruselu, které v době naší návštěvy v roce 2010 bylo zrovna přemístěno do Prahy.

Obrázek: Sportovní centrum ve Philly je opravdu obří!

Průzkum baseballového stadionu a další cheesesteak

Oblečen do barev Phillies a s vlajkou České republiky jsem už nervózně přešlapoval před vchodem u třetí mety, který mi byl o den dříve doporučen. Samotný průchod turnikety byl bez problémů, jeden mobil na tři QR kódy stačil a už jsme byli uvnitř stadionu z roku 2004. Předchozí “Veteran Stadium” sloužil přes 30 let a zbyla po něm jen domácí meta na přilehlém parkovišti, kterou jsem mimochodem zapomněl, při tom všem návalu štěstí, navštívit. První mé kroky paradoxně opět směřovaly do obchodu pro fanoušky. Bylo třeba dokoupit nějaké letní oblečení jako tričko a kraťasy. I když Phillies měli de facto po sezóně, protože díky bilanci v předchozích zápasech definitivně ztratili možnost bojovat o Světovou sérii v “postseason”, dokázal jsem svým nadšením rozesmát i paní u pokladny. Nudné markování jsem jí okořenil tím, že se po cca 15 letech fandění konečně dostávám na místo činu a i když už je play-off passé, doufám, že dnes konečně vyhrajeme a já to uvidím živě. Když paní viděla neznámého cizince z neznámé země jménem Česká republika, popřála mi hezký zážitek a dali jsme si ještě “high five”. Po dosavadních zkušenostech u pultů bylo tohle jako z úplně jiného světa.

Obrázek: Mike Schmidt jako zástupce Phillies v baseballové Síně slávy střeží jeden ze vstupů na stadion

Naplněn adrenalinem a pozitivní energií jsem se připojil k ostatním a šli jsme si udělat kolečko po stadionu. Ten den se bohužel neočekávalo, že nový domov baseballistů pro cca 43 tisíc návštěvníků bude naplněn až po okraj, ale doufali jsme, že se ochozy alespoň trochu zaplní a že si vychutnáme bouřící atmosféru. Od “dugoutu” (hráčská lavička) hostujícího týmu jsme prošli kolem “Wall of Fame” a na stěně slávy jsme si prohlíželi legendy místního klubu, mezi kterými se nachází už také zemřelý Roy Halladay, jehož dres jsem měl tou dobou na sobě. 

V koutku slávy naleznete také vlajky symbolizující vítězství ve vlastní divizi, Národní lize a dvě červené vlajky označující vítězství ve Světové sérii. Opodál najdete i vyobrazenou číslovku 42. Nejedná se úplně o odpověď na všechny otázky vesmíru, jak praví “Stopařův průvodce po Galaxii”. Toto číslo je svázáno s osobou Jackieho Robinsona, prvního černošského baseballisty v MLB. Nováček ligy je sice spojen s týmem Brooklynských Dodgers, ale díky postavě managera Bena Chapmana je nechvalně spojen i s Phillies. Tehdejší hlavní kouč rasisticky urážel mladíka tmavé pleti tak, že se tato scéna dostala až do filmu “42”, kde Bena hrál prostořeký Alan Tudyk. Rasovou otázku ale nechme stranou.

Obrázek: Pohled z útrob CItizens Bank Parku za třetí metou

Naše pouť stadionem pokračovala kolem “foul pole” neboli tyče ohraničující hřiště pro vzdušné odpaly, které rozhodují, zda se jedná o “foul ball” alias špatný odpal a nebo “home run”. Když jsme u homerunu, kdy hráč odpálí nechytatelný míček mimo hřiště ve vyznačeném prostoru, tak na každém stadionu se slaví takový úspěch domácího hráče jiným způsobem. Ve Philly se rozbliká, rozhoupe a rozburácí obří silueta Zvonu svobody umístěného v zadní části stadionu. Ruku na srdce, kdo zde čekal něco jiného? Maximálně se ještě mohl rozblikat obří cheesteak a nebo by zde mohl být vyobrazený Rocky Balboa. Když je řeč o cheesesteaku, čas obědo-večeře se kvapem blížil.

Obrázek: Stěna slávy a okolí se pyšní řadou skvělých hráčů a také dvěma vítězstvími ve Světové sérii

Pochoutku, kterou jsem o den dříve okusil pouze já, si nyní vychutnal i zbytek naší výpravy. Že je tohoto pokrmu minimálně tisíc a jedna varianta, se ukázalo i zde. Každopádně i tak se za 13 dolarů jednalo o lahůdku, která přišla vhod a zasytila. Během konzumace jsme mohli nahlížet do zatím prázdného prostoru pro rozcvičku náhradních nadhazovačů.

Naše sedadla se však nacházela úplně na druhé straně nad “dogoutem” domácích borců mezi domácí a první metou. Bylo tedy zapotřebí se přesunout, abychom při zahajujícím ceremoniálu mohli v klidu sedět na svých místech. Chodbou, kde byli vyobrazeni hrdinové posledního vítězství ve Světové sérii, jsme se dostali do našeho sektoru 117. Nevím jak, ale ty dvě hodiny do zápasu utekly strašně rychle. Při slavnostním prvním nadhozu už jsme čekali, že bude stadion řádně zaplněn, ale z našeho pohledu pořád nic moc. I zbytek střetnutí vypadal “Citizens Bank Park” spíše prázdně, než-li poloprázdně. Překvapující zjištění bylo, že na daný zápas bylo oficiálně přítomno 24 143 diváků. Je pravda, že jsme neviděli do ochozů nad námi, kde mohlo být v prvním patře narváno.

Obrázek: Pohled ze zadního pole, nejen tady nepozorným divákům homeruny vyrážejí cheesesteaky od úst

Nejlepší sportovní maskot na světě

Stejně tak kolem nás bylo na začátku utkání relativně nahuštěno, asi dobrý sektor. Však jsme také měli nejblíže střechu nad “dogoutem” po které se proháněl nezničitelný energický domácí maskot Phanatic. Upřímně řečeno, právě on byl jedním z důvodů, proč jsem si před lety vybral právě Phillies. Tato zelená ještěrka, která připomíná spíše tlustého zeleného ptáka s obřím frňákem, děla ze zápasu tu správnou show. Viděli jste už obtloustlého maskota klikovat na jedné ruce před rozcvičujícími se hráči soupeře? Kromě tradičních “kočkovaček” se sudími nebo jinými maskoty se Phanatic nebojí ani seskoku padákem. Jeho rudá čtyřkolka, se kterou brázdí ballparkem, je mnohdy obětí vtípků soupeřů, kdy nebohému maskotovi někdo ukradne klíče. Ne však každý tohoto nejlepšího sportovního maskota, jak jej zvolil kdysi prestižní Forbes, zbožňuje. 

Opět jsou ve hře “Dodgers”, i když nyní je řeč o týmu přestěhovaném do Los Angeles. Tommy Lasorda, dlouholetý hráč “Brooklyn Dodgers” a manažer “Los Angeles Dodgers” si s maskotem Phillies užil své. Škádlení těchto dvou vyvrcholilo legendární “bitkou”, kdy Lasordu rozhněval zelený bavič tak, že ho rozzuřený manažer málem umlátil svojí ne příliš vkusnou figurínou, kterou ho před tím Phanatic provokoval. Že se ale nejednalo o žádnou nenávist a šlo hlavně o show, připomněl nedávno v rozhovoru pro NBC Sports tehdejší nositel převleku maskota - Dave Raymond. Při vzpomínání na nedávno zemřelého kamaráda Lasordu vzpomněl i nesmrtelné legendární video vzájemného incidentu na Youtube.

Který příznivec baseballu by se s tímto maskotem nechtěl zvěčnit na jedné fotce? V útrobách stadionu bohužel Phanatic nebyl k nalezení, a když už se kousek kolem nás promenádoval a směřoval po schodech dolů směrem k lavičce domácích, zaváhal jsem. Během hry a hlavně mezi výměnou hráčů v poli jsme si řádění miláčka místních davů i tak užili. Pokud byste měli maskota málo, tak během pauzy mezi částmi “inningů” neboli směn, můžete na velkoplošné obrazovce vidět spoustu upoutávek a hecujících videí ve formě parodií na známé filmy. Nechybí zde Titanic, Rocky, Krotitelé duchů nebo Velké vítězství - baseballový snímek s geniálním Tomem Hanksem v roli trenéra dívčího baseballového týmu. Jeho nesmrtelná hláška “Because there’s no crying in baseball” se linula nocí i tento večer, i když o poznání později. K tomu se ještě dostaneme. 

Hra začíná

Obrázek: Před zápasem se jsme si ještě vyslechly americkou hymnu a pravo můžete vidět, jaký krásný výhled jsme měli

Utkání začalo přesně 19:05 místního času a na pálce byl poprvé soupeř z Miami. Už od prvních minut měl zápas vcelku spád a k nevoli mé i všech domácích fandů se první bodově prosadili hosté. V dohrávce stejné směny jsme však viděli téměř “inside park home run”, tedy běh kolem všech met zároveň s tím, že míček neopustil hřiště. Bohužel, Bryce Harper, nejdražší baseballista Phillies, tlačením loptičky za hranici homerun zóny ztratil tolik času, že stačil doběhnout “pouze” na třetí metu. Závěrem první směny jsme si ale mohli mnout ruce, nejen kvůli obratu a vedení domácích 2:1, ale také kvůli předvedené hře. Viděli jsme hned několik variant obrany i útoku a za směnu jsme se namlsali třímetovým, dvěma dvoumetovými, jedním “single” a sebeobětujícím odpalem. Dokonce jsme viděli i trefení hráče nadhozem, což při rychlostech kolem 160 km/h není nic, co byste někomu přáli.

Škoda toho skoro homerunu, říkali jsme si s Michalem. Jen jsme se otočili a už byl míček za plotem. Zvon svobody však mlčel, protože se opět na začátku druhé směny prosadili hosté. Bodové hody týmu z Floridy, ze které jsme svůj americký roadtrip startovali, pokračovaly i nadále a při stavu 4:2 v půlce čtvrté směny bylo potřeba zabrat. Přeci nejedu tisíce kilometrů, abych se po těch letech dočkal prohry! Skutečnost, že lze zápas otočit prakticky kdykoli, jak například uvidíte v tomto videu, ve mě stále vzbuzovala naději na dobrý výsledek.

Byl jsem tak zabraný hrou, že jsem ani moc nevnímal okolní prodejce, vyjma borce, který se zhlédl s nošení potravinářské zátěže někde v Indii. Co byl schopen tento chlapík unést a hlavně udržet na hlavě, bylo až neskutečné. Obloha nad námi se už pomalu zatáhla a blížila se polovina utkání. Po téměř dvou hodinách na světelné tabuli svítilo skóre 4:4. Ano, Phillies se ve čtvrté a páté směně zvedli a dorovnali svého soupeře. V tu chvíli jsem věřil, že je tým nastartovaný na obrat. Aby to však nebylo tak jednoduché, od tohoto momentu se zápas začal trochu táhnout. K vidění bylo spoustu ukázkových defenzivních her, které jsem s přibývajícím časem v naší skupině kvitoval už spíše sám.

Obrázek: Panoramatická fotka s horší kvalitou, ale i tak je vidět, že fanoušků nakonec přeci jen pár dorazilo

Když nepřibývaly body ze hry, tak režie zařadila nefalšovanou americkou žádost o ruku. To, co jsme do té doby viděli pouze v televizních seriálech a filmech, se tu noc zvěčnilo i v našich životech. Bez chvíle napětí řekla své ano a mohli jsme dál pokračovat v baseballovém střetnutí. Co se týká hry, viděli jsme toho opravdu hodně, nechyběla ani challenge a přezkoumávání videem. Nikdo však netušil, že tento den nabídne ještě mnohem více.

Pálky zmlkly, obrany září a zápas jen tak neskončí

Zapomněl jsem zmínit, že průměrný zápas MLB se pohybuje kolem tří hodin. Když na hodinách svítilo 22:30, tedy tři a půl hodiny od začátku, a hráči Phillies se v dohrávce deváté směny neprosadili, bylo jasné, že tu noc průměr přesáhneme o více, než je obvyklé, a budeme svědky prodloužení. Nemusím zmiňovat dvakrát, že dámská část výpravy z této vzniklé situace nebyla vůbec nadšená. Začaly se nabízet alternativy, že toho bylo dost a jako poměrně velká část diváků postupně vysublimujeme také.

V ten moment jsem ale byl rozhodnut vydržet do úplného konce, i kdybych měl vítězství svých oblíbenců sledovat sám. Teplo už také dvakrát nebylo, ale adrenalin a vlajka mě stále více méně hřály. Nabízel jsem i možnost, že když po dlouhé době vlastně nemáme více klíčů/karet od ubytování, že se buď vyspím jinde nebo dojedu do pronajatého ubytování po skončení zápasu doufaje, že se dobouchám a nikdo mě při rušení nočního klidu nezastřelí. Vím, že Dominice v posledních dnech nebylo nejlépe, nepovažuji se za ignoranta nebo sólistu, ale už před odletem bylo jasné, že tohle je středobod mé návštěvy a neměl jsem problém v tom, kdyby mě parťáci opustili a jeli se domů ohřát a vyspat.

Obrázek: Dohrávka patnácté směny a domácí postupně obsazují mety... Něco se chystá...

Michal s přítelkyní vydrželi tuším ještě dvě další směny prodloužení, ale zápas nedokoukali a odebrali se na parkoviště. Uvnitř stadionu mezi tím zbývala opravdu jen hrstka věrných příznivců baseballu. Byla to škoda, další den byla sobota, ale je pravda, že v zápase se již hrálo “pouze” o čest. S přibývajícím časem, kdy to v každé dohrávce směny vypadalo, že jeden odpal už pohne skóre a zápas bude ukončen, mi přišlo, že hráči nám dopřejí shlédnout snad veškerá motivační a hecující videa, o kterých jsem psal o pár odstavců výše. Byla mi zima, nikdo mi nehodil míček, i přesto, že jsem se sebevíc snažil, mával Českou vlajkou a v řídkém publiku okolo jsem patřil k těm akčnějším. Být více akčnější, pro jeden míček jsem si mohl i doběhnout, ale riskoval bych střet s více než stokilovým pořízkem, který neváhal hodit rybičku mezi sedadla asi 10 metrů ode mě. Stále jsem tak byl přibit k místu kolem sedačky s číslem 12, v řadě 22 a doufal, že třeba nějaký “foul ball” spadne při vracení se z ochozů.

Půlnoc se stala skutečností, od zimy už nepomáhá ani naše zástava a konec je v nedohlednu...
Nebo že by ne...?

Když se z pátku stala sobota, přišel jsem si jak na tréninku, kdy stačilo zakřičet a můj hlas by slyšeli na druhé straně stadionu a možná i ve stále běžícím televizním přenosu. Phanatic už si také asi pral ohoz v zákulisí, ale na metách mezi tím v patnácté směně probíhala bitva. Na kopci se už vystřídalo sedm nadhazovačů domácích a jedenáct hostí. Ten poslední z Miami ale nezačal směnu vůbec dobře. Po trefení pálkaře nadhozem a metou zdarma povolil i posun na metách po skvělé ulejvce Andrew Knappa. Na tabuli svítil jeden out. Hosté, kteří potřebovali vyřadit ještě dva protivníky, nuceně obsadili první metu, aby se jim lépe zahrála takzvaná “double play” a na pálku přišel nadějný mladík Adam Haseley. Do hráče, který byl v zápase dvakrát “strikeout”, jednou odpálil a stáhl jeden bod, jsme vkládali velké naděje. Těsně před dovršením 18. minuty po půlnoci zadní střední polař domácích trefil míček do vnitřního pole a i přesto, že Marlins zahráli takzvaný “infield shift” a měli mezi metami 5 obránců, nedokázali zahrát ani jeden out. “Citizens Bank Park” najednou ožil, zvon svobody se rozblikal do tmy a všude propukl jásot. Zápas byl oficiálně ukončen po pěti hodinách a třinácti minutách zapsanou chybou hostů a takzvaným “walk-off error” v poměru 5:4 pro domácí.

V baseballu přece nikdo nepláče, ale měl jsem co dělat, aby mi štěstím nepraskla stavidla. Po těch letech čekání a více jak sedmi hodinách strávených na stadionu jsem si konečně mohl zakřičet naživo a a oslavit výhru s baseballisty “Philadelphia Phillies”! Chvíli jsem koketoval s myšlenkou, že bych si počkal na nějakého hráče a třeba získal podpis, ale bylo mi tak skvěle, že jsem neměl ani tužku. Navíc tohle už bych v autě, pokud se ještě nachází na parkovišti, asi těžko vysvětloval. Nasál jsem tedy poslední atmosféru, udělal rychlé fotky a za posledních několik hodin si dal další polosprint ze stadionu. V žádném jiném americkém městě jsem si tolik nezaběhal jako ve Philly.

Obrázek: Při odchodu Citizens Bank Park krásně svítil a všichni domácí fanoušci se pokojně spokojeně rozešli do svých domovů

Pokud by na parkovišti nikdo nebyl, nemuselo se rozhodně jednat o poslední běh sobotního brzkého rána. Býval jsem solidním atletem na krátké tratě, ale přeci jen, měřit se s černošským obyvatelstvem okolních domků v naší čtvrti nemuselo být moudré. Obávat jsem se ale nemusel, protože na mě parťáci přeci jen počkali, i když přijetí bylo hodně vlažné a cesta tichá. Pocit viny ve mně však tou dobou bojoval s eufórií z vyhraného utkání a svého rozhodnutí ani s odstupem času nelituji. Na ubytování jsme dorazili v pořádku a už si ani nepamatuji, kdy jsem usnul.

Obrázek: Část z relikvií z vítězného zápasu

Jeden velký zážitek sice skončil, ale ve stejný den nás už čekal Nový Amsterdam, nyní známější spíše jako New York. Nenechte si proto ujít závěrečné dny našeho roadtripu, který zakončíme právě v tomto ikonickém městu.